Byl-li leden co do koncertů kytarové muziky postním měsícem, ti, kteří zavítali v pátek 17. února na Mlýnici, dostali konečně naložený plný talíř. Dost silným tahákem by už byli samotní domácí Real Deal, jenž se chopili pořadatelské taktovky, ovšem troufnu si tipnout, že ještě silnějším magnetem se stali muzikanti ze slovenského Rage Against The Machine tribute bandu. Věková i subkulturní skladba totiž odpovídala tomu, že koncert si nenechali ujít především ti, kteří na raubíře z Los Angeles narazili ještě v éře před prvním rozpadem, nejpozději na přelomu tisíciletí. A nutno dodat, že Mlýnici zaplnili opravdu utěšeně a všem účinkujícím vytvořili živou "pařební" kulisu.
Vraťme se ovšem na začátek. Úvodní průplach zvukovodů si kolem deváté večerní vzali na starost Good Lookin' Out, kteří vážili cestu až z polských Katowic. Kvartet brázdící scénu již přes dekádu odehrál zběsilý, ani ne půlhodinový set nabitý hardcore punkovými vypalovačkami. Celé to tak trochu připomínalo šampionát v zatloukání hřebíků na čas – skladby měly v průměru tak 50 sekund, jedna střídala druhou, druhá třetí, jen občas se našla chvíle na to, aby zpěvák pozdravil česky, polsky či anglicky publikum a řádně od plic vzkázal, co si myslí kupříkladu o rasismu a fašismu. Pro někoho možná přilíš divoké a překotné – ovšem hardcore tady nikdy nebyl od toho, aby nechával publiku prostor vydechnout. Good Lookin' Out stojí na solidních pilířích a na pódiu jsou k roztrhání.
"Rychlost = radost" - heslo, kterým se očividně řídí Good Lookin' Out z Katowic.
Jeseničtí Real Deal pro změnu připomínají spíše boxera, který vás nechce knockoutovat hned, ale neúnavně do vás buší, než odzvoní konec kola. Hrubozrnnější, podladěnější a rytmicky výrazný hardcore zafungoval před domácím publikem na výbornou, přičemž k tomu tentokrát přispíval i výborný zvuk, který byl tvrdý, ale čístý a čitelný. Kytara jela s intenzitou pásové brusky, baskytarové linky připomínaly ohýbání traverz a vše řídil frontman Venca, který se opět nezastavil ani na minutu a jeho přísný, rapcorem říznutý štěkot taktéž rezonoval srozumitelněji, než je obvyklé. "Vo co tady de?" O řemeslo, co má kovové dno.
Poslední kapela večera dorazila ze slovenského města Partizanské, což vysvětluji mimo jiné to, proč nese jejich revival Rage Against The Machine podtitul "guerilla tribute band". Originální Rage Against the Machine ještě oficiálně fungují, avšak od roku 2000 se několikrát rozešli, nevydali jedinou studiovou nahrávku a ani na jejich sporadická reunionová turné není lehké se dostat, což mohou potvrdit třeba ti, kteří dodnes v rukou smutně žmoulají lístek na zrušený pražský koncert ze září minulého roku. V devadesátých letech minulého století si ovšem získali řady příznivců jak svou pestrou žánrovou fůzí rocku, rapu, punku i funky, tak akcentováním levicových témat a sociální nespravedlnosti.
Autor článku se omlouvá, avšak respekt z kotle mu nedovolil přinést lepší foto RATM tribute bandu.
"Chalani z Partizanského" nejsou zdaleka jediní, kteří na ně přísahají dodnes – a jejich stylovou formuli si osahali opravdu věrně. Hity jako "Bombtrack", "Wake Up", "Killing in the Name", "Guerilla Radio" či "Bulls on Parade" nebyly unavenou kopírkou, ale pokusem zprostředkovat fanouškům autenticky explozivní zážitek s přesnou instrumentací a nestrojeným nasazením. Zvláštní pochvalu si v tomto směru zaslouží zejména frontman Lukáš Gašparík, jehož ostrý a jedovatý křik/rap jako by Zacku de la Rochovi z hlasivek vypadl. Atmosféra v klubu byla během vystoupení vynikající, těla se míhala v kotli a publikum nadšeně dávalo najevo, čí že to kazety a CD ještě doma schovává. Nostalgie zkrátka nemusí být unavená, ale může v člověku probouzet i adrenalin.
