„Na konci gymnázia, když jsem se rozhodoval kam dál, chtěl jsem dělat něco s fyzikou, ideálně i v terénu a ne jen v kanceláři. Proto jsem si vybral obor užitá geofyzika,“ vzpomíná Jan Michálek. Po magisterském studiu na přírodovědě v Praze pokračoval v doktorátu seismologie na matfyzu. Při studiu zemětřesení v západních Čechách zároveň pracoval na GFÚ. „S kolegy v týmu jsme měli na starost provoz seismické sítě WEBNET, sběr dat, jejich analýzu i vývoj metod zpracování a zobrazení. Většinou to byla práce v kanceláři, ale dostal jsem se i do terénu. V roce 2013 jsme instalovali síť REYKJANET s 15-ti seismickými stanicemi na poloostrově Reykjanes na Islandu, která dodnes běží,“ popisuje. Po obhajobě doktorátu v roce 2014 pak zamířil na Univerzitu v Bergenu do Norska. „Původně jsme plánovali zůstat dva roky. Nakonec z toho bylo let jedenáct,“ říká Jan Michálek.
Když přišel covid, spoustu se toho změnilo včetně způsobu práce na akademické půdě. „Najednou bylo běžné pracovat na dálku. Dřív mi kolegové říkali, že to nejde, ale dnes už je běžné, že vědci tráví v kanceláři jen dva nebo tři dny v týdnu, zbytek pracují z domu,“ vysvětluje. Změna mu návrat domů na Jesenicko nakonec i trochu usnadnila. „Jsem zaměstnaný v Praze, ale většinu práce dělám z domova. Velká část práce je na mezinárodních projektech a meetingy jsou nejčastěji na dálku. Na pracoviště jedu jen tehdy, když je potřeba řešit něco osobně,“ pokračuje vědec.
Práce z domova je efektivnější
Život na Jesenicku má podle něj svá specifika. „Jsme na kraji republiky, odděleni od zbytku horami, přeshraniční infrastruktura a spolupráce dost omezená. Dojíždění do větších měst znamená hodiny na cestách. Kdo má možnost, pracuje raději z domova, je to efektivnější a často i jediná reálná možnost,“ podotkl Jan Michálek. Přesto zůstává aktivní i v místní komunitě. „Přednáším studentům a rád bych se zapojil do projektů, které mají smysl pro region. Třeba mě inspirovaly povodně v roce 2024 a chci pomoci vytvořit systém pro koordinaci dobrovolníků při mimořádných událostech. Věřím, že v kraji je dost schopných lidí, kteří by se rádi zapojili, jen potřebují impuls a platformu,“ míní.
Coworkingová centra podle něj mohou být jednou z možností, jak mladé lidi v regionu udržet. „Určitě by to dávalo smysl. Když jsem končil školu, nebyly téměř žádné možnosti, jak v oboru zůstat mimo Prahu. Coworking může nabídnout zázemí, ale hlavně – kontakt s lidmi, kteří přemýšlejí podobně. Pro mladé by mohlo být motivující vidět, že to jde,“ přemítá a dodává myšlenku, která vystihuje jeho vlastní zkušenost: „Je důležité podívat se na chvíli ven, za hranice své bubliny a komfortu, získat zkušenost a kontakty. Teprve pak si člověk uvědomí, co doma má – a že i odsud může dělat práci, která má přesah.“
Článek vznikl ve spolupráci s Inovačním centrem Olomouckého kraje v rámci kampaně „Práce na dálku v Olomouckém kraji“, která představuje region jako ideální místo pro moderní formy práce – od coworkingů po freelancery.
